Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Podľa názvu by sa možno dalo čakať nejakú na 80. roky prisahajúcu a alkoholom poháňanú black/thrashmetalovú bandu odniekiaľ z Južnej Ameriky, ale zdanie klame. Mali ste radi (podľa môjho názoru skôr nedocenenú) švédsku black/deathmetalovú beštiu LORD BELIAL? Môžete začať oslavovať, viac – menej sa vrátila, akurát že pod iným menom. To pôvodné totiž leží v zálohe, bubeník LORD BELIAL mal zdravotné problémy (tinnitus) a ostatní členovia jeho nahradenie niekým iným za riešenie nepokladali.
Hodilo by sa uviesť, že DEATH TYRANT nie sú revivalom vyššie spomenutého pekelného démona, hoci je tu polovica zostavy – basák Bloodlord a gitarista/vokalista Dark, v časoch LORD BELIAL frontman. (Keď sme pri histórii, koncert v Prešove pred niekoľkými rokmi bol jeden z najlepších, aké som v rámci najpekelnejších žánrov videl, bez akéhokoľvek teátra, farbičiek a rekvizít to štyri metly rozsekali na kašu.)
Na to, kto asi bude u DEATH TYRANT hlavným autorom hudby, prídete zhruba po jednom vypočutí. Ani osem albumov LORD BELIAL nestačilo na to, aby dvojici Bloodlord a Dark vyschla studnica nápadov. Hudobne skrátka pokračujú presne v tomto štýle, a bez ohľadu na to, že aktuálna zostava i klip ako piateho do partie prezentuje mladíka menom Nárgraðr Agartha na poste frontmana, nečudoval by som sa, ak by celý album naspieval Bloodlord, ten vokál proste „belialovský“ je. Alebo si DEATH TYRANT našli niekoho s takýmto prejavom.
Deväť skladieb na „Opus De Tyranis“, to je elitný melodický, ale tvrdý a prepracovaný black/death metal, nabitý atmosférou a dramatickosťou. Sú tu poriadne naklepané pasáže, majestátne, kopákmi a melodickými sólami podfarbené marše v strednom tempe a nejedna zádumčivá, pomalá plocha, vyšperkovaná akustickou vyhrávkou. Vlastne všetko je tak, ako to bolo v časoch LORD BELIAL, až na to, že píšťala ani ženský vokál, dve veci, ktorými belialovci - samozrejme len občas - spestrovali svoju hudbu, sa tu nekonajú. Bohato vrstvené gitarové linky sú takisto dedičstvom bývalého pôsobiska.
S klasickou nástrojovou výbavou sa koná mohutný, náladový, malebný a zároveň energický, agresívny a nekompromisný black/death metal, aký stopercentne dokážu zahrať asi fakt len vo Švédsku. Žiadna snaha znieť „moderne“, jediné, o čo tu ide, je znieť metalovo a úprimne sám k sebe. DEATH TYRANT o to možno ani nešlo, ale ich debutový album má na to, aby „vyučoval“.
A palec hore aj za image kapely, mne je jedno ktorý je rok, ale ak niečo chce byť „metal“, tak po vizuálnej stránke je plus – mínus toto to pravé. Bodovanie bude vysoké, o tom, že bývalí členovia LORD BELIAL niečo kutia, som ani netušil, a postarali sa o riadne príjemné prekvapenie v žánri, ktorý sa inak zdá byť dosť vyhorený, resp. „modernými odbočkami“ zavedený kdesi do popíku. Ak by tu boli ešte dve – tri skladby až na úrovni „Ixion...“, DEATH TYRANT by u mňa možno atakovali absolutórium.
1. The Awakening Of Sleeping Gods
2. Pandemonium
3. Ixion – The Fallen King Of The Lapiths
4. Baphomet
5. The End
6. Impending Day Of Wrath
7. Tenebrae
8. A Greater Alliance
9. Wrath And Disgust
Diskografie
Opus De Tyranis (2013) The Dark Abyss (demo) (2010)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2013 Vydavatel: Non Serviam Records Stopáž: 44:53
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.